Estetický oneirismus (narozdíl od metafyzického oneirismu romantiků nebo freudovského filosofického oneirismu surrealistů) předpokládá permanentní kontrolující luciditu. Sen je zde vnímán jako objekt vědomého zacházení, je pramenem, modelem, kritériem, které nabízí zákony, nikoli obrazy, oneirističtí autoři sny nekopírovali, vymýšleli si je. Již autorovy debutové texty, s nimiž se setkáváme v tomto výboru, obsahují motivy, scény, situace, rekvizity a postupy, které se budou objevovat v celém jeho díle a sloužit konstruování specifické literární modality. Opakují se tak mikrosekvence, fragmenty, fantasmata, obsesivní obrazy, jako zdi, ptáci, lvi, ryby, cesty, zahrady, otvory, maso, krev, voda, a motivy, jako létání, únik, strach, čekání, pláč. S proklamovanou piktoralitou a muzikálností oneirismu souvisí motivy barev, textur, zvuků či světla. Při koncipování literárního díla jako hudební skladby se autor uchyluje k hudebním postupům kombinujícím téma s variacemi, užívajícím principu fugy, orchestrace, polyfonie. Jeho texty jsou také blízké filmové poetice, rychlými střihy, jakoby scénářovými stručnými popisy scén a aktérů. V mrazivých absurdních groteskách hraje významnou roli ironický smysl metafory a nadsázka. Oneiristické universum má svoji interní logiku a pravidla strukturace, texty jsou perfekcionisticky konstruovány, jako poezie, jako šachová partie. Je to soubor detailních pohledů, modifikací perspektivy pozorovatele. V této poetické existenciální hře, v transcendenci imanentní slovům a obrazům, tušíme touhu dotknout se těch nejzazších tajemství existence.